Jak jsem New York spatřila aneb můj sen

Dnešní článek se nebude týkat knih, ani trochu. Tohle je totiž můj příběh o tom, jak jsem poprvé letěla letadlem a splnila jsem si jeden z mých největších snů.

Ráda bych začala hned na začátku.

Myslím si, že tohle moje "musím letět do Ameriky" začalo ještě, když jsem byla takzvaně u maminky v bříšku nebo na houbách, jak chcete. Ona totiž moje teta, z mamčiny strany, se ještě před mým narozením odstěhovala do Ameriky. Krátce po jejím odletu, mamka otěhotněla a tady jsem vstoupila na scénu já. No a, co z vyprávění vím je to, že mamka odletěla za tetou aby jí to oznámila. A to bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsme byly blízko u sebe. Potom jsme se totiž poprvé viděly až když mi bylo sedm let. A co si budeme povídat, to je poměrně dlouhá doba. Ani si nedovedete představit, jak jsem z toho byla vyjukaná a z tety jsem měla strach.
Vlastně mi teď došlo, že to byla doba, kdy nám teta oznámila, že budu mít bratrance. Náhoda?

Od té doby už jsme se vídali téměř ročně. Ale znáte to, oni jezdili pořád za námi a zvídavá já, která v životě nikam neletěla, protože se u nás doma někdo (konkrétně hlava rodiny), bojí létat, chtěla jednou letět za nimi. A tak moje snaha za výletem za nimi započala. 

Začala jsem otravovat mamku, ať tam spolu letíme, že jsem ještě nikam neletěla a znáte to no. Nezabíralo to. 

Pak nastalo období, kdy k nám přijel bratranec na celé prázdniny a někdo ho musel odvést zpátky. V tu chvíli se zapřáhla babička. To bylo první léto. S druhým létem, mojí nejhodnější babču napadlo, že by mě mohla vzít s sebou, protože už jsem přeci jenom velká a nemůžu být pořád doma. Netrvalo dlouho a moje akční teta už sehnala letenky a bylo vymalováno. Poletím do za velkou louži

Nastal den D. 23.8.2015 a mně to pořád moc nedocházelo. Já že poletím do Ameriky? To pro mě bylo pořád dost nepředstavitelné. A nějaký strach z létání? Ten mě tuplem nechal chladnou. A už jsem letěla.

Kupodivu jsem celý let přežila bez nějakých myšlenek "co když začne padat letadlo". On mě tedy dost podržel bratranec, který už snad ty letadla zná nazpaměť, protože lítá pořád a všechno za mě zařídil. Což je dost smutný, když je o osm let mladší :D

Naštěstí pro nás má bratranec americké občanství a tak jsme nemuseli stát frontu pro neameričany, čímž se mi letiště docela zidealizovalo a myslím, že bych byla teď hodně překvapená kdybych letěla bez něj.

Taková malá historka z letiště aneb jak se Monika musela hádat o kufr. To jsem čekala na svoje zavazadlo a najednou jsem ho uviděla v rukách jiné ženy a tak nastala 5-ti minutová hádka, že je teda můj. A i když jsem v té době moc v angličtině nevynikala, vystačila jsem si s pouhým "This is my bag" a po tom, co jsem jí to desetkrát zopakovala a řekla, že ona má "blue..." a ukázala jsem na moji mašli na kufru a vyndala cedulku s mojí adresou, tak se konečně kufru vzdala a nechala mi ho. na tu bábu nikdy nezapomenu :D

Po shánění kufrů jsme konečně prolezli ven, kde už na nás čekala teta se strejdou. A společně jsme vyšli z haly Kennedyho letiště. Do mé tváře se opřelo sluníčko a já v dáli uviděla mrakodrapy a Manhattan. A tak započal můj 14-ti denní sen.

Asi bych to tady ukončila, samozřejmě bych mohla psát dál a dál, ale to by to bylo nekonečně dlouhé. Pokud se Vám to alespoň trochu zalíbilo a chtěli byste další "část", dejte vědět. Je toho totiž ještě hodně, co bych chtěla říct. Jinak moc fotek tady nebude, protože jsem většinu měla na mobilu, který se mi rozbil a fotky už nemám. Strašně mě to mrzí, ale naštěstí alespoň některé mé vzpomínky mám uchované na Facebooku a Instagramu, takže je využiji, i když já jsem na nich krapet nepoužitelná :D Nic mi, ale nevezme ty vzpomínky, které mám stále živě v paměti.