O smrti | K zamyšlení
Za inspiraci a téma úvahy děkuji básni Milenka básníků ze sbírky Deštník z Piccadilly od Jaroslava Seiferta.
Když se řekne slovo smrt, tak se každému vybaví něco jiného. Napadají nás slova jako bolest, ztráta, tma, zapomnění, prázdnota, slzy, konec. Jelikož smrt určitě v nějaké podobě potkala každého z nás, tak nás napadají i konkrétní události. Smrt babičky, dědečka, domácího mazlíčka, či hrdiny z naší oblíbené knihy.
Pro spoustu z nás, možná dokonce pro všechny, i když na to možná nemyslíme, smrt představuje strach. Bude to bolet? Co bude potom? Ten pocit, kdy se dostanete do situace, kdy se najednou bojíte o svůj život nebo o život někoho dalšího, což je leckdy ještě možná horší varianta, je nepopsatelný. Když vám najednou někdo neodpovídá, nezvedá telefon, i když by měl. Když víte, že se vrací z nějaké cesty a přečtete si, že na dálnici D1 je nehoda. Najednou máte pocit, jako kdyby do vašeho žaludku přistálo deset šutrů. Hrkne ve vás a váš mozek, i když v životě předtím nebyl schopen během sekundy přijít s nějakým nápadem, začne vyhodnocovat i ty nejděsivější varianty, které by mohly nastat. A buďto se ze strachu stane skutečnost nebo za pár okamžiků uslyšíte chrastění klíčů v zámku dveří a místo kamenů vám v žaludku vyroste deset kopretin.
Smrt je něco, čeho se nezbavíme, a bude nás provázet každým dnem. Každý den nás holt někdo, něco opustí. Někdy je dlouhý proces, čekáme to. Jindy je to jako lusknutí prstů a je konec. Je přirozené, že pro lidi, které tu smrt zatím nechá, bude ztráta osoby znamenat utrpení a smutek. Přesto nezapomínejme, že odchod přes to vše znamená i úlevu. Úlevu od bolesti, od starostí, od života.
Co je po smrti? Nad tím můžeme už jen polemizovat. Každý máme jistojistě jinou představu. Někdo nečeká nic, někdo temnou místnost, chlad. Ale já pořád někde v hloubi duše čekám, že jednou budu se všemi, kteří mě už opustili, znovu pohromadě sedět na zahradě plné kopretin. A už se nikdy nebudu muset bát. Ničeho. Ani smrti.
Když se řekne slovo smrt, tak se každému vybaví něco jiného. Napadají nás slova jako bolest, ztráta, tma, zapomnění, prázdnota, slzy, konec. Jelikož smrt určitě v nějaké podobě potkala každého z nás, tak nás napadají i konkrétní události. Smrt babičky, dědečka, domácího mazlíčka, či hrdiny z naší oblíbené knihy.
Pro spoustu z nás, možná dokonce pro všechny, i když na to možná nemyslíme, smrt představuje strach. Bude to bolet? Co bude potom? Ten pocit, kdy se dostanete do situace, kdy se najednou bojíte o svůj život nebo o život někoho dalšího, což je leckdy ještě možná horší varianta, je nepopsatelný. Když vám najednou někdo neodpovídá, nezvedá telefon, i když by měl. Když víte, že se vrací z nějaké cesty a přečtete si, že na dálnici D1 je nehoda. Najednou máte pocit, jako kdyby do vašeho žaludku přistálo deset šutrů. Hrkne ve vás a váš mozek, i když v životě předtím nebyl schopen během sekundy přijít s nějakým nápadem, začne vyhodnocovat i ty nejděsivější varianty, které by mohly nastat. A buďto se ze strachu stane skutečnost nebo za pár okamžiků uslyšíte chrastění klíčů v zámku dveří a místo kamenů vám v žaludku vyroste deset kopretin.
Smrt je něco, čeho se nezbavíme, a bude nás provázet každým dnem. Každý den nás holt někdo, něco opustí. Někdy je dlouhý proces, čekáme to. Jindy je to jako lusknutí prstů a je konec. Je přirozené, že pro lidi, které tu smrt zatím nechá, bude ztráta osoby znamenat utrpení a smutek. Přesto nezapomínejme, že odchod přes to vše znamená i úlevu. Úlevu od bolesti, od starostí, od života.
Co je po smrti? Nad tím můžeme už jen polemizovat. Každý máme jistojistě jinou představu. Někdo nečeká nic, někdo temnou místnost, chlad. Ale já pořád někde v hloubi duše čekám, že jednou budu se všemi, kteří mě už opustili, znovu pohromadě sedět na zahradě plné kopretin. A už se nikdy nebudu muset bát. Ničeho. Ani smrti.
Komentáře
Okomentovat